Zákon o podpoře bydlení měl přivést na trh tisíce bytů s garantovaným nájmem. V praxi to ale nefunguje. Nabídku jistého nájmu a spolehlivého nájemníka vlastníci většinou odmítají – zajímá je výnos, ne garance.
Článek
Dostupné nájemní bydlení se v českých městech stává čím dál vzácnější komoditou. Na inzerát se hlásí desítky zájemců, ceny rostou, a ani lidé s pravidelným příjmem často nedokážou na trhu uspět. Radnice přitom nemají dostatek vlastních bytů a výstavba nových znamená roky čekání. Hledají proto jiné cesty, jak lidem pomoci – třeba skrze spolupráci se soukromými vlastníky.
Letos přijatý zákon o dostupném bydlením, jehož součástí je právě zavedení systému garantovaného bydlení, měl takové spojení radnic s pronajímateli výrazně usnadnit. Systém nabízí majitelům jistotu nájemného i úhradu případných škod, obcím má dávat do ruky nástroj, jak reagovat na bytovou nouzi v reálném čase. Některá města nebo městské části začaly zájemce o takové projekty hledat ještě předtím, než zákon začal platit – například městská část Praha 7. Jenže mezi politickou ambicí a realitou na trhu zeje hluboká propast.
Za víc než rok fungování se městské agentuře podařilo získat jediný byt k pronajmutí. Přestože výběr nájemníků je přísnější než na běžném trhu a riziko neplacení prakticky nulové, většina majitelů zůstává k nabídce netečná. Garance pro ně nejsou argument – rozhoduje výnos. O tom, proč to tak je, jak celý systém funguje v praxi a co by jej mohlo posunout dál, mluví v rozhovoru Hana Mezerová, koordinátorka Garantovaného bydlení v Praze 7.
